QA nepatří na konec. Patří k první otázce, co vlastně stavíme

Většina týmů, se kterými mluvím, chápe QA jako fázi. Přijde po vývoji, před nasazením, a jejím úkolem je najít, co se pokazilo. Zní to logicky, dokud si člověk nevšimne, kde přesně se ty chyby vlastně narodily. Skoro nikdy to nebylo u kódu.

Chyba, kterou tester najde dva dny před releasem, obvykle nevznikla v implementaci. Vznikla ve chvíli, kdy někdo napsal do zadání větu, které každý rozuměl trochu jinak. Vývojář ji přečetl po svém a poctivě naprogramoval svou interpretaci. Tester ji přečetl také po svém a teď reklamuje něco, co z jeho pohledu nefunguje. Oba mají pravdu, protože zadání pravdu nemělo.

Když posuneme QA doleva, k první otázce „co vlastně stavíme a proč“, přestává být testování lovem na defekty a stává se z něj disciplína kladení otázek. Tester, který sedí u vzniku požadavku, se ptá jinak než programátor. Ptá se, jak se pozná, že je to hotové. Ptá se, co se stane v hraničním případě, na který nikdo nemyslel. Ptá se, jak tuhle větu ověříme. A přesně tyhle otázky mají cenu tehdy, když se na ně dá ještě levně odpovědět.

Napravo od kódu už žádná z těch otázek levná není. Tam se z nich stávají tikety, regrese a dohady o tom, jestli je to bug nebo feature. Kvalita, kterou se snažíme dohnat testováním na konci, je kvalita, kterou jsme mohli mít zadarmo na začátku, kdyby u toho začátku někdo stál a ptal se.

Neříkám, že testeři mají přestat testovat. Říkám, že nejlevnější test je otázka položená dřív, než se napíše první řádek. Kdy naposledy se u vás tester dostal ke slovu ještě předtím, než padlo rozhodnutí, co se bude stavět?